phpRS
 Dnešní datum: 28. 07. 2017   | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Download | Odkazy |    
  Hlavní menu
  Témata
Historie
Komentované odkazy
Kultura
Ostatní
Počítače a internet
Redakce hlásí
Referáty
Úvahy a komentáře
Zprávy
  Informace
Nastavit jako domácí
Přidat k oblíbeným webům
Jste návštěvník č.
Dnes má svátek

téma * Český právní partikularismus
Vydáno dne 01. 12. 2004 | přečteno: 5263x

Základním systémem feudálního práva v Čechách bylo do Bílé Hory jeho dělení na právo šlechtické (obecné či zemské) a na práva zvláštní, která byla zemskému právu podřízena a nesměla mu odporovat. Jen právo šlechtické upravovalo také základní a důležité vztahy, které bychom dnes označili jako ústavní (tj. mezi šlechtou a panovníkem, mezi státem panovniíkem, počet a pravomoc zemských úředníků). Mezi práva zvláštní pak patřilo především právo městské, církevní, horní, viničné atd., tj. práva, která upravovala právní poměry vznikající při provozování jednotlivých hospodářských odvětví – řemesla a obchodu, důlního podnikání, pěstování vinné révy a výroby vína nebo práva upravující postavení celých skupin obyvatelstva (církevní, mětská).

Právo městské a zemské mělo mnoho styčných bodů a vzájemně se ovlivňovalo. Tato práva však zvýhodňovala především šlechtu.

V tomto systému se zachovával princip personality práva, který umožňoval, aby jednotlivé skupiny společnosti či stavy žily podle práva svého stavu. Existovala zde nerovnost společenská, od které byla odvozena i nerovnost právní. Právo je chápáno především jako privilegium, nezná a neuplatňuje princip rovnosti, a to ani mezi příslušníky jednotlivých společenských skupin, či stavů.

Právo zemské (šlechtické)
Codex Carolinus - Jedná se o nezdařený kodifikační pokus českého obyčejového zemského práva z roku 1355. Předběhl totiž svoji dobu -> byl odmítnut šlechtou na Generálním sněmu. Císař Karel byl nucen ustoupit.

• prosazoval zásadu podle které by panovník nebyl vázán zákonem

• sepsal právo a omezil tak svobodné nalézání práva -> to se dělo na Zemském soudě, kde zasedala šlechta a vytvářela právo svými rozhodnutími (= precedenty)

• řekl, že se od Koruny české nemají odděloval hrady a města - jsou zde konkrétně uvedena ta, která se nemají dávat v zástavu (došlo by k posílení integrity státu)

• omezoval hazardní hry (závazek platit v důsledku prohry více než 1 kopu grošů českých, je neplatný)

• zakazoval soukromé války

• se vyslovil proti dědičnosti úřadů

• chtěl zavést do práva žaloby a stížnosti na královské úředníky pro škody, které by způsobili výkonem svých úřadů

• omezoval moc pozemkové vrchnosti -> zakazoval mrzačící tresty

• kodex sepsal latinsky, jazykem šlechtě vzdáleným => bála se, že by Karel povolal do úřadů učené kleriky, muže znalé latiny

Situace vhodná pro kodifikaci šlechtického práva se vytvořila koncem 15. a počátkem 16. století, v době rozmachu moci stavů a úpadku moci panovníka. Zákoník byl nazván Zemská zřízení Království českého – běžně se však používá název Zemské zřízení Vladislavské. Kodex byl přijat zemským sněmem roku 1500, a to přes výslovný odpor městského stavu. Dodatečně byl text doplněn o klausuli, že se v něm nemá nic měnit nejen bez souhlasu obou vyšších stavů, ale i samotného krále. Každému, kdo by se zákoníku protivil, hrozil trest smrti. Obsahoval předpisy o právu ústavním, procesním, správním, vynikají tu ustanovení o pravomoci a odpovědnosti zemských úředníků, právu majetkovém, závazkovém, právech věcných, právu dědickém, jsou tu předpisy o právu trestním, o poddaných a čeledi, výkonu krajské policie.

Významným doplňkem zákoníku byla Smlouva svatováclavská z roku 1517, která formálně ukončila spor mezi šlechtou a městy. Šlechta byla nucena ustoupit městům, uznala soudní pravomoc městských soudů nad měšťany a byla vytvořena celá soustava kolizních norem pro případy soudních sporů mezi šlechtici a měšťany královských měst. Za tyto ústupky pak měšťané výslovně uznali pro sebe závaznost Vladislavského zemského zřízení.

Roku 1523 byla k zemskému zřízení připojena Smlouva o ručnicích, která měla kontrolovat užívání střelných zbraní poddanými. Roku 1600 byl k zemskému zřízení připojen traktát „O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní“, který se týkal sporů o meze a hranice pozemků.

Na Moravě došlo ke kodifikaci šlechtického práva později než v Čechách. Po dlouhou dubu nahrazovaly zákoník tzv. landfrýdy moravské šlechty, tj. úmluvy o dodržování právního řádu a pořádku v zemi. Samotné zemské zřízení bylo na Moravě přijato roku 1535.

Právo městské
Vznik v souvislosti s procesem tzv. kolonizace, kdy se v českých městech usazovali řemeslníci a kupci z německých oblastí. K jeho kodifikaci došlo v 16. století.

Pramenem městského práva byla především zakládací listina, městské privilegium, popř. soubor těchto privilegií, která měšťané na panovníkovi postupně získali. Obsahem privilegií je v podstatě právo na vlastní výkon správy a soudnictví. Dále byla pramenem městského práva i praxe městských soudů. V Čechách i na Moravě vznikly dvě oblasti městského práva – tzv. magdeburského, které zahrnovalo převážně severní oblasti a práva švábského jež působilo pro střední a jižní Čechy a Moravu.

Od husitského hnutí u nás začíná nabývat převahu právo, které již můžeme nazvat českým městským právem. Je to právo oblasti staroměstské, které navázalo na starší vývoj a stalo se východiskem kodifikačních prací v 16. století. Hlavním důvodem kodifikace městského práva byl především hospodářský rozvoj měst. Měšťané potřebovali právní jistotu, že případné právní spory, které vzniknou při realizaci jejich závazků uvnitř státu, budou posuzovány stejně ve všech městech.

Roku 1558 se objevuje první psaný návrh o 321 stranách, který vychází z práva Starého Města pražského. Zákoník městských práv byl roku 1579 vydán tiskem pod názvem „Práva městská Království českého“, král jej sankcionizoval a roku 1580 apelační soud prohlásil zákoník za závazný pro svá rozhodnutí.

Města řídící se právem magdeburským, zvláště Litoměřice, dlouho odmítala jeho závaznost. Konečný odpor byl zlomen na sněmu roku 1610. Od tohoto roku se jím řídila všechna česká města, od roku 1697 se stal závazným i pro města moravská. Zákoník platil až do 18. století.

Práva městská Království českého obsahovala právní předpisy, které upravovaly v podstatě veškeré dění ve městech, život jejich obyvatel, správu i soudnictví.

Právo horní
Rozvoj hospodářství českého státu ve 13. a 14. století úzce souvisel s využíváním nerostného bohatství, především zlata a stříbra. Základem horního práva se stal horní regál. Vycházelo se z představy, že králi patří veškeré nerostné bohatství a právo na jeho využití. Král ovšem toto právo propůjčoval a požadoval za to jednak podíl na výtěžku a jednak si vyhradil i předkupní právo k vytěžené rudě (nezbytné pro mincovnictví).

Těžba kovů byla finančně náročným podnikem, k jehož realizaci bylo nutné spojení několika podnikatelů. Tak vznikaly těžařské společnosti a sdružení. Mezi první právní předpisy tohoto charakteru patří články o horním právu v privilegiu jihlavském (1249) a privilegium pánů z Lichtenburku pro Havlíčkův Brod (1278).

Na ně navázal Horní zákoník Václava II (počáket 14. století). Horníci zde vystupovali jako námezdní dělníci prodávající svou pracovní sílu podnikateli. V 16. století bylo horní právo ovlivněno „Narovnáním o hory a kovy“. Králi zůstala pouze těžba zlata a stříbra, zatímco ostatní nerosty mohly těžit i stavy.

Právo církevní
Církevním právem se rozumí právo, které bylo tvořeno nebo vyhlašováno církevními institucemi a platilo jak uvnitř církve, tak i vůči laikům. Jeho vliv závisel na momentálním vlivu církve v ZKČ. Víceméně se nikde nelišilo. Důležitou etapou v rozšíření církevního práva byl takzvaný Pražský konkordát z roku 1221, uzavřený mezi panovníkem a církví. Biskupovi bylo vyhrazeno obsazování nových farností, soudní pravomoc nad kněžími ve věcech duchovních byla vyhrazena soudům církevním, bylo zakotveno právo vybírat biskupský desátek, poddaní církevních institucí byli imunitami vyňati z obecné pravomoci světských správních úřadů.

Biskupské soudy rozhodovaly zejména v trestních věcech nad kleriky. Podle synody z roku 1349 se v Čechách soudní pravomoc církevních soudů vztahovala na spory kleriků, spory o církevní majetek, spory vdov, sirotků a nemajetných vůbec a spory, které byly na církevní soudy ze světských přeneseny. Rozhodující částí soudní agendy církve byly spory manželské, což souviselo se zavedením se církevní formy manželství.

Od 14. století v Českých zemích působily inkviziční soudy, jejichž účelem bylo vyhubení kacířství.

Husitské hnutí přineslo úpadek vlivu církevního práva. Vedle církve katolické existovala nyní i církev kališnická. Mezi oběma církvemi, podřízenými autoritě arcibiskupa, byl uzavřen náboženský mír kutnohorský v roce 1485.

Duchovní soudy si zachovaly pravomoc především ve věcech duchovních a manželských, přičemž církev kališnická měla svou vlastní konsistoř, která vykonávala soudnictví nad příslušníky své církve. Církvi také od 16. století náležela cenzura knih.

Universita Karlova
Universitní soud: podléhali mu členové akademické obce. Důvodem bylo jejich vynětí z pravomoci pražských městských soudů. Vznikl za Karla IV. Universita měla i své vězení. Byla na svou dobu velmi tolerantní - trestem byl např. zákaz účasti na přednáškách.

[Akt. známka: 1,65] 1 2 3 4 5

Článek otevřen! | Vložil: Jakub | Komentováno: 1611x | Komentuj! | Informační e-mailVytisknout článek | Zavřít článek>>>

  Kalendář
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       
  Nejčtenější články

Databáze je prázdná!